Každý pes má svoji osobnost, a záchraná psi zvlášť — jejich zvyky často formují zkušenosti z minulosti. Některé zvláštnosti časem odezní, jiné se stanou pevnou součástí jejich charakteru.
Pro malého Dutche není žádoucí vcházet dveřmi napřed. Místo toho raději couvá, krok za krokem, pomalu a opatrně. Je to nečekané, trochu legrační a zároveň zcela typické pro něj.
Podívejte se na video níže (sdílené 16. ledna):
Nezáleží, kam míří — ať už opouští obývák, jde ven na procházku, nebo se přesouvá mezi místnostmi, vždy zvolí couvání. Na schodech ale bez zaváhání otočí směr a jde dopředu. Dveře jsou prostě jiná kapitola.
Rodina vesele poznamenává, že v popisu psa to zřejmě při adopci zapomněli zmínit, a hned dodávají, že by to nic nezměnilo. Tak okouzlující zlozvyk byl pro Dutche vždycky tím pravým.
Reakce v komentářích byly rozesmáté. Jeden divák se ptal: „Pípá, když to dělá?“ Jiný napsal: „Nebudu lhát, to by mě přesvědčilo!“ A další doplnil: „Jsem si jistý, že se mu při jednom průchodu dveřmi stalo něco nepříjemného, takže si řekl ‘už nikdy’.“ Několik lidí uvedlo, že jejich psi začali podobně jednat po jediné nepříjemné zkušenosti.
Podívejte se na další video s jeho typickým couvavým stylem (sdílené 19. ledna):
Co může způsobit, že pes prochází dveřmi pozpátku
Podle odborníků může couvání při průchodu dveřmi pramenit z několika příčin, většinou spojených se strachem, nejistotou nebo špatnou zkušeností. Hlasitý zvuk, zavření dveří nečekaně nebo uklouznutí na podlaze mohou vést k tomu, že si pes dveře spojí s nepříjemným zážitkem. Už jediný takový moment stačí, aby si pes příště zvolil jiný způsob průchodu.
Psi hodně spoléhají na paměť a na vytváření spojitostí. Když je nějaký průchod spojený s bolestí nebo překvapením, pes se mu příště vyhne jinak. Podobné chování může souviset i s poruchou zraku, horší prostorovou orientací nebo prostou opatrností v neznámém prostředí.
Zdá se, že cokoliv Dutche k tomu naučilo, u něj zůstalo. A protože je v tom sebejistý, našel si systém, který mu vyhovuje. Pokud se tak cítí v bezpečí, o nic víc nejde.
Právě tyhle maličkosti dělají záchraněné psy jako Dutch tak výjimečnými — připomínají nám, že každý pes má svůj příběh, i když ho neznáme celý. Nemůžou nám ho vyprávět, ale ukazují ho ve svých roztomilých zvycích.
